Ale byl pryč a věděl proč… Vlastně jsme to věděli oba.

„Ne, neděkuj…“ říkával moje maminka, když mé neúspěchy, které převážně končily nějakým průšvihem ve škole nebo i mimo, komentovala pohlavkem. „Je to pro Tvoje dobro…“

Do jisté míry měla pravdu. Tedy v tom, že je to pro moje dobro.  Aniž by tušila, kolik životní moudrosti mi předala. Tenkrát jsem tomu nerozuměl. Musel jsem dospět, abych pochopil, jak skvěle mě připravila na život svými pohlavky. Tenkrát to bolelo. Jistěže i fyzicky, ale nejvíc uvnitř, protože jsem tomu nerozuměl.  Proč mě máma trestá, když se mi něco nepovedlo. A navíc tvrdí nesmyslně, že to myslí se mnou dobře… Kdyby to přece myslela dobře, tak mi vysvětlí nerozumnost mého konání, pak pohladí, povzbudí a tak… Byl jsem dítě. Nechápal jsem to…

Jen s tím děkováním neměla tak docela pravdu, Ale to jsem tenkrát taky nevěděl a proto jsem jí poděkoval. Takový ten dětský vzdor – forma protestu, který však nebyl moc na místě, protože pak následoval další pohlavek. Za drzost. V tom byla taky moudrost. Až v dospělosti jsem pochopil význam slov „pokora“ a „úcta“. Ale s tím poděkováním to bylo složitější…

Poděkujte za něco, co jste si přáli a čeho se Vám nedostalo. Poděkujte za příkoří. Nebo poděkujte za neúspěch, abych to zbytečně neprodlužoval. Proč…?

V čase hledání svého místa, potažmo sebeuplatnění, tedy v době již hodně dávné, jsem – ač na mne vnitřní hlas řval – neposlouchal pozorně a tak mnohému, čemu jsem se vyhnout mohl, neučinil jsem tak. A ony pohlavky, kterými mě ve jménu dobra moje maminka častovala při mých dětských nezdarech, jsem schytával  pak  v mnohem větší intenzitě a od úplně někoho nebo něčeho jiného. Samozřejmě jsem ani nepomyslel na vděk.  Když jsem jako dítě dostal od maminky pořádnou facku, protože jsem něco udělal špatně, tenkrát jsem to nijak zvlášť neřešil. Ono to rychle vyprchalo a bylo zase fajn. Byl jsem takové divoké dítě. Jednou, když po jakémsi větším průšvihu ve škole, už ani nevím;  maminka opět „zasáhla“ pořádným pohlavkem, jsem šel za ní do ložnice, abych se omluvil, protože jsem to tak i cítil a navíc jsem se domníval, že to  bylo fakt přes čáru, co jsem udělal... Vím, že tenkrát ta potřeba omluvit se jí byla kdesi v hloubi mé duše dost silná, dokonce potlačila i obvyklou vzdorovitost mně vlastní. Maminku jsem našel, jak sedí v ložnici a pláče. Hodně to nalomilo mojí dětskou dušičku, neboť jsem cítil, že jsem ji asi moc ublížil a jakkoliv byla přísná, velmi jsem ji miloval. To vím až teď, jak moc! Postavil jsem se k ní a poprosil o odpuštění, tak jak to dělají děti. „Maminko, prosím, nezlob se, promiň, já už to nikdy neudělám. Prosím, odpusť mi a nezlob se na mě…“ Nebo tak nějak. A maminka odpustila a nezlobila se. Mnohem později jsem pochopil, že se skutečně nezlobila. A to ani ve chvíli, kdy mě po svém trestala – nebo v té chvíli možná ano, ale jenom v té chvíli. Nezlobila se a ani nemohla, protože to neuměla. To, co jsem u ní považoval za „zlobení se“, byl ve skutečnosti strach. Strach o mě. Bála se o mě, protože tušila, co já v těch chvílích netušil. Znala mě víc než sebe, protože mě milovala. A přes tuto její lásku mě musela připravit na nelehké dospívání a musela to udělat účinně. O mnoho let později, když jsme si povídali a přišla řeč i na toto období, řekla, jak ji každý ten pohlavek, který mi uštědřila, bolel  mnohem víc než mě.  Oba jsme se tomu pak pousmáli a já tomu moc dobře rozuměl. Nebylo potřeba dalších slov. Věděl jsem, co ji tenkrát bolelo ve skutečnosti. Žádná facka, ale strach o mě. Bála se… Jako dítě jsem za své neúspěchy schytal od maminky a bylo zas dobře. Vše se rychle zahojilo a maminka se usmála, slunce svítilo… Byla tam. Byla… pro případ, že bych zase něco zkoušel a podělal. 

Bála se, co bude, až ty její ruce, přísné, laskavé, trestající i hladící, až budou příliš daleko a žádné jiné, podobné, nebudou v dosahu.  Bála se, protože už jako dítě jsem se s neúspěchem velmi problematicky vyrovnával. Nebo spíš jsem se vůbec neuměl vyrovnat s čímkoliv, co se mi nepovedlo…